Ani navždy nemusí trvat věčně

Za nějakou tu krátkou chvilku, co jsem na své uvědomělé cestě, jsem potkala zajímavé lidi. Spoustu lidí v mém životě, se mi jeví, jako lidé, se kterými jsem se setkala už v minulosti mnohem dávnější. A jedním z nich je osoba, kvůli které jsem dnes absolvovala druhou regresní terapii. Přišlo to tak samovolně a přirozeně.

Mezi mnou a Lenkou bylo kdysi nádherné přátelství, které ukončila chvíle, kdy „jsem jí opustila“ a odjela na rok pryč. Rok toho mnoho změnil, především nás, proměnila se situace a můj návrat zpět přinesl velká zklamání ze zmizelého přátelství. Dlouho mi trvalo, než jsem si uvědomila, že minulost je minulostí a to se bohužel týkalo i toho přátelství. Věřila jsem však pevně tomu, že zůstaneme v kontaktu a bude něco fungovat, protože máme z minulosti takové množství nádherných vzpomínek (minimálně já je mám), že to musí fungovat. Neustále jsem narážela. A pořád. A znovu.

Věděla jsem dobře, že jí už potřebuji ze svého života smazat a jít dál. A co víc, ani ne tolik smazat navždy a nadobro, ale odprostit se od ní. Přijmout fakt, že každá žijeme teď život, kde se naše cesty neprolétají. Ve chvíli, kdy už jsem opakovala neustále stejné chyby (po ukončení kontaktu jsem po nějaké době stejně vyhledala formu, jak ji kontaktovat), jsem už nemohla. „Bušilo to na vrata a chtělo to pustit ven.“ Já ani nepotřebovala, abychom byly kamarádky, jako dřív. Jsem si vědoma toho, že to v dané situaci nelze, má víra mě jen vede k tomu, že nic nebude jako dřív, ale to neznamená, že to nemůže být lepší. Bude to lepší, bude to nejlepší.

„Ten rok bude nejlepší.“ To byla věta, kterou jsem jí před mým odjezdem pryč neustále opakovala. Dostala jsem tedy mnoho signálů, rychle tento problém vyřešit. Tak jsem se nechala provést druhou regresní terapií, která má s tou první mnoho společného. Jelikož však nečekám, že každý mou první regresi zná, všechny důležitá fakta zmíním i tady.

Má první regrese řešila mojí velkou neopětovanou lásku, kde jsem své spřízněné dušičce slíbila věčnou lásku. Nachytalo se mi tam toho mnoho a já později rozkryla další problémy, jako, že mi byly vždy odebírány děti (ať už nás oddělila smrt, nebo něco jiného). Mimo jiné jsem však věděla, že k této Duši(=Ondřej) patří ještě jedna, a tou je právě Lenka. Věděla jsem o ní, že s Ním byla ve všech životech, ve kterých jsem s Nim nebyla já. Tehdy jsem si myslela, že v sobě mám kotvu nenávisti, která pochází hluboko z mé Duše.

I přesto se mi však nikdy nepovedlo jí poslat pryč. Někde muselo být něco ve velkém nepořádku, když jsem neustále upřednostňovala její štěstí před svým vlastním. A z té dnešní regrese vypluly na povrch několik silných a zásadních věcí.

První, co jsem zjistila jako vyřešené, je kletba, která se týká právě toho, že mi byly odebírány děti, nebo zemřely dříve než já. Je to nenávistná kletba, které jsem podléhala v mnoha životech. Tato dívka totiž měla příležitost s Mou spřízněnou Duší, mít dítě. A oni ho měli, v době těhotenství jsem byla doktorkou, která se o ní starala. V té době jí dokonce její muž opustil a nechal jí napospas tomu, co se dělo. A co víc? Ona i dítě zemřely při porodu. Pod mýma rukama, pod rukama doktorky, která jim neuměla pomoct a zachránit život ani jednoho z nich. Její slova byla mířená možná na víc lidí, ale s nenávistí nejvíc na mě: „Když nemůžu mít já děti, nikdo jiný je také mít nebude.“

Druhým zásadním zlomem, který jsem řešila, byl život, ve kterém Lenka byla mou dcerou. Měla s Ondřejem nádherný vztah, který však nepodporoval můj manžel. Ta vzpomínka sahala do večeře, u které Ondřej neseděl. Můj muž byl rád, že odejde, ale co hůř. Lenky, jako dcery, si nevážil a odsoudil jí s ním. Vyhodil jí, ať si uteče s ním, když s ním chce tolik být. A při jejím odchodu padl můj slib vůči ní, který mě nutí/nutil do dnešních dnů se o ní starat, pomáhat a NEPUSTIT JÍ ZE SVÉHO ŽIVOTA PRYČ. Slíbila jsem jí, že je navždy mou dcerou a pomůžu jí se vším, co bude potřebovat k tomu, aby byla šťastná. Tak jsem k sobě připoutala dítě, které ode mě odcházelo. Z toho jsem měla tendenci ji neustále chránit, byla to moje malá holčička. Když píšu tato slova, pamatuji si, že mi kdysi říkala, že potřebuje kamarádku, ne druhou mámu. Musela jsem vskutku přehánět.

Další story je ze života, kde se Lenka vtělila do mé sestřičky. Jak se tohle mohlo stát, že jsme se obě zamilovaly do stejného muže? A jak se stalo to, že on si vybral mě? Jak se to všechno stalo, tak se to stalo. Já se vdala, měla jsem s ním děti. Ona se také vdala, také měla děti. Ta vzpomínka sáhla na místo, kde jsem se svým mužem přišla do boje na život a na smrt. Můj muž a její muž stáli proti sobě, pistole připravené ke střelbě. My s dětmi stály poblíž a v moment, kdy její muž sejmul toho mého, bez jediného zaváhání jsem vystřelila po ní. Mohla za to, žárlila, záviděla. Ona přesvědčila svého muže, že musí být mrtvý. A co hůř? Já si to vyčítala. Ty výčitky jsem si přenesla až sem. Nepochopitelné.

Na závěr v životě, který je tomuto nejblíž, jsem si prošla šokem. Že Duše mění pohlaví přirozeně a občas i napříč lidskou a zvířecí říší, je fajn. Že jsme se však potkaly my dvě jako pár, to byl šok. Proč byla mužem? Proč naše společné dítě byl opět Ondřej? Proč? Proč mě opustil a nepostaral se ani o našeho syna? Prostě hotovo.

 

 

Musím přidat poznámku na vysvětlenou, ta jména jsou z dnešního života, jak je znám a potkávám, protože veškeré tyto minulé životy jsem řešila proto, abych s nimi pročistila vztahy. V této regresi jsem zrušila kletby i sliby minulosti a už teď, pár hodin poté, sleduji velkou změnu. Mé sny se konečně týkají mě samotné a ne druhých. 

Děkuji Blaničce za úžasné vedení mými regresemi. 

 

+ jsem dnes cítila potřebu skládat verše skrz nejvyšší mír a odpuštění…. Byla to dnešní promluva k Leničce, ale automatickým psaním. Byla jsem v šoku, že jsem schopná skládat tak smysluplné verše.

 

Dnes verše mám chuť psát,

Své srdce si vylévat.

 

Již kolikrát jsem toto chtěla,

A také to udělala,

Že strach z toho trochu mám,

Zda raději mlčet mám?

 

Ta minulost je příliš dlouhá,

A tohle všechno slova pouhá,

Však čistý úmysl dnes mám,

Své srdce za to dám.

 

Co z Francie jsem se vrátila,

Dlouho se i hroutila,

Kam zmizelo přátelství minulé,

Jako dvě duše zhynulé.

 

Dřív rozhovory přátelské,

dnes těžká slova ďábelské,

z kterých nechuť cítit je,

a já doufala, že to pomine.

 

Jak trápila jsem se kvůli tobě,

Předem jsem ležela v hrobě,

Myšlenka každá laskavá,

Má duše se nevzdává….

 

Dlouho mi trvalo pochopit,

Já musela oči k zemi klopit,

Strach vidět v tobě odmítnutí,

Tvůj pohled plný nechuti.

 

Ty nechtěla ses bavit,

Mě zmáhalo tě pozdravit,

Věděla jsem, že musím se přes to přenést,

A dnes tato slova pronést….

 

Mně nedělá žádný problém,

A to myslím jenom v dobrém,

Snažila jsem se kontakt omezit,

Prostor na sebelásku si vymezit.

 

Netrápit se každým dnem,

A tebe s Lukášem pohledem,

Jež mi vrýval výčitky,

Vzpomínky i prožitky.

 

Já kolikrát se překonala,

I z přátel tě smazala,

Ale až později mi došlo,

Že to není řešení.

 

Miliony slov, co jsem Páje i dalším psala,

Své srdce si všude vylévala,

Jak smutná hrozně jsem,

Že naše přátelství byl můj mylný sen.

 

Moc jsem si přála si léto užít,

Však signály se začaly množit,

Já věděla, že musím najít řešení,

Jinak to bude pro mě děsné mučení.

 

Už dříve jsem podstoupila,

Terapii, která mě ohromila,

Řešila svou lásku nešťastnou,

Která mi byla velmi bolestnou.

 

Už v té době jsem věděla,

Že společného máme dost,

A tak podruhé jsem podstoupila,

Terapii pro radost.

 

Radost to vskutku přineslo,

Pochopení se ke mně doneslo,

Já osvobodila sebe z pocitů viny,

A dnes už nechci žádné změny.

 

Buď nadále přítelkyní mou,

Jestli chceš,

Ta volba je dnes tvou,

Nebo dál svým životem běž.

 

Za dlouhou dobu jsem mnoho chyb udělala,

Ale nikdy bych jich nelitovala,

Protože každou pohnutkou byla láska,

Dnes však je přestřižená páska.

 

Každá nevyřčená pravda je dnes lež,

Proto ti říkám: „Klidně běž!“

Nebudu tě tu násilím držet,

To se stejně nedá vydržet.

 

Už nechci víc nepříjemných slov slyšet,

Nechci od tebe vyslyšet,

Jen přátelství nabízím,

Stala ses člověkem cizím.

 

Přesto věřím…..

Objímám….

Doufám….

 

 

Autorka článku: Péťa Havlíková ♥