Beze slov

Praha, 1981

Jednou v zimě roku 1981, když jsme se s mou ženou procházeli pražskými ulicemi, zahlédli jsme nějakého mladíka, jak kreslí okolní domy.
Přestože mě opravdu děsí nosit s sebou na cestách spoustu věcí, jedna kresba se mi zalíbila a rozhodl jsem se ji koupit.
Podával jsem malíři peníze a všiml jsem si, že nemá rukavice - ačkoli bylo pět stupňů pod nulou.
"Proč nenosíte rukavice?" zeptal jsem se.
"Abych mohl držet tužku." A začal mi povídat, jak miluje Prahu v zimě, v tomhle období se město nejlíp kreslí. Z mého nákupu měl takovou radost, že se rozhodl portrétovat mou ženu.
Zatímco jsem čekal, až bude kresba hotová, uvědomil jsem si, že se stalo něco velice zvláštního: mluvili jsme spolu skoro pět minut, a přitom ani jeden z nás neuměl jazyk toho druhého. Dorozuměli jsme se jen gesty, smíchem, výrazy tváře, chutí něco sdílet.
Pouhá chuť o něco se podělit způsobila, že jsme dokázali vstoupit do oblasti jazyka beze slov, v němž je vždycky všechno jasné a neexistuje nejmenší riziko, že budeme špatně pochopeni.

~~ Paulo Coelho