Morava...

  Dnes velmi vzpomínám na mou milovanou Moravu...

  Vděčím jí za mnoho. Poskytla mně a mé rodině bezpečný úkryt, poté láskyplný domov, přátele na celý život. Za jejich andělská široká Srdce dodnes děkuji Nebi. Nikde jinde jsem se nesetkala s tak otevřenými, laskavými a nezištnými Srdci. Nebo, jak jinak byste nazvali Bytost, která Vás nezná, nikdy předtím Vás neviděla, navíc jste z toho "Světa" (rozumějte z Čech), jak Moraváci rádi říkají, a radí Vám, kde si pořídit dobré a levné obědy, kde se dá najít vhodné bydlení ? Jdete na pivo s Kosakem ( nebo-li kozovským sacím komandem :)), a oni si s Vámi připíjejí, povídají a smějí, jako s našinci ? A Vy se cítíte být jako doma, mezi svými, pod velkou ochranou místních ?

   Ráda vzpomínám na tlupu dětí, kterou jsem brávala na naše "tajné výpravy". Na první šok (a hřejivý pocit), kdy mě poprvé bez ostychu oslovily: "teto". Nezapomenu na malou pětiletou Haničku, která si po doporučení batůžku se svačinou na cestu, přikráčela v parádním tričku a s kufříčkem v ruce.. A druhý den se mne její maminka potajmu ptá: "Nezlobila Vás? Mě již po pár metrech na vycházce hlásí, jak ji bolí nožičky a chce nosit." Jen jsem se smála, protože všechny děti, včetně té malé, statečně šlapaly, přeskakovaly potok, chodily z kopce do kopce.. Naprosto si užívajíc společnou pohodu, legraci a dobrodružství zakončené piknikem u vody..

   Já, z té polabské placky, naprosto okouzlena tamní přírodou, kopci, skalami, potůčky, lesy, káňaty na obloze, srnkami za oknem..A samozřejmě domácí slivovičkou  a griotkou. Mňam, mňam :)) Nebo první setkání s hanáckým dialektem.. Jako třeba: "Dej si ještě slivku.. Kam tak spicháš ? Cožééé? Koho píchám ?" :))) a takových zajímavých chvil bylo více. Nejraději jsem poslouchala hovory babiček čekajících na autobusové zastávce, jak si povídají: "Oni bele na véletě.." A pak při návštěvě rodiny v Poděbradech, jsem už neuměla česky, a vlastně ani moravsky. Spíše taková hatlamatilka :)

   Vzpomínám na křížek u cesty na vrcholu kopce, kde jsem se v duchu loučila s milovanou babičkou, co zemřela v den našeho dramatického útěku z Čech, a já se nemohla zúčastnit jejího pohřbu. Vzpomínám na všechny krásné i smutné okamžiky s velikou vděčností a pokorou. Někdy nás Život zanese na místa, která bychom vůbec nečekali, mezi lidské anděly (kteří se v mém životě objevují vždy v tu pravou chvíli, včetně těch nejtěžších), a oni se nám nakonec zapíšou do Srdcí natolik, že nikdy nezapomeneme.

  6. 6. 2013 jsem pozvána přednášet do olomócké knihovny, čehož si velmi vážím a již se moc těším. Hovořit o svém příběhu, včetně veřejného poděkování mé nádherné Moravě 

Děkuji, Tvoje Aisha

Oblíbený cíl našich "tajných výprav"