MUDr. Stanislav Grof o minulých životech

 

….Já sám jsem zažil opakované epizody, které se zdály přicházet z minulých životů. Žádná z nich nebyla tak sugestivní či přesvědčivá jako ta, která se pojila k mé první cestě do Ruska. Tento příklad dokumentuje, jak se mohou v těchto zážitcích dávné události prolínat s naším nejsoučasnějším individuálním životem a jak můžeme využít jejich podivuhodný léčivý potenciál.

      V roce 1961 jsem se zúčastnil organizovaného zájezdu do Leningradu, Moskvy a Kyjeva. Přidělili nám oficiálního průvodce Inturistu a veškeré naše prohlídky pamětihodností byly pod pečlivým politickým dohledem – procházky bez doprovodu byly přísně zakázány. Těsně před odjezdem jsem se dozvěděl o Pečorské Lavře, ruském pravoslavném klášteru v Kyjevě, ležícím v prastarých katakombách v nitru hory. Toto místo bylo skutečným duchovním střediskem Ukrajiny a slyšel jsem, že bolševici je ušetřili proto, že se obávali lidového povstání. Když jsem  o tomto místě poprvé dozvěděl, pocítil jsem k němu zvláštní a mocnou citovou přitažlivost a touhu navštívit je.

     V Kyjevě jsem zjistil, že návštěva Pečorské Lavry není součástí našeho turistického programu, a začal jsem pociťovat silný nepokoj. I když jsem si uvědomoval obrovské riziko dopadu tohoto podniku, rozhodl jsem se, že Pečorskou Lavru navštívím sám. Podařilo se mi uniknout pozornosti průvodce Inturistu a oddělit se od skupiny. Hovořil jsem plynně rusky, takže jsem byl schopen objednat si taxík, který mne dovezl až ke klášteru. Kráčel jsem bludištěm katakomb, lemovaných mumiemi mnichů, kteří tu po několik staletí žili a umírali. Kostnaté ruce, potažené kůží, jež se léty změnila na hnědý pergamen, byly sepjaté jakoby v modlitbě. Úzké chodby vedly do jeskyní, vyzdobených působivými ikonami a matně osvětlených září svíček. Skrze mračna hustého kouře, vonícího kadidlem, jsem viděl skupiny zpívajících mnichů s dlouhými vousy, kteří byli zjevně v hlubokém transu.

     Jak jsem si tak zvolna razil cestu katakombami, i já jsem byl v nezvyklém stavu vědomí: měl jsem zcela konkrétní pocit, že toto místo důvěrně znám. Dokázal jsem předvídat každé odbočení a každou novou prostoru. Pak jsem narazil na mumii, která měla ruce v podivné poloze – nebyly spjaty v modlitbě jako u ostatních mumií. Prožíval jsem vlnu emocí, které vycházely z hloubky mé bytosti. Ukončil jsem prohlídku a vrátil se do hotelu, kde jsem s ulehčením zjistil, že průvodci Inturistu si mé nepřítomnosti nepovšimli.

    Po návratu z Ruska jsem byl i nadále zaměstnán vzpomínkami na katakomby, a zvláště svými podivnými reakcemi na mumii, kterou jsem tam spatřil a která neměla sepjaté ruce. Rychle jsem se však pohroužil do výzkumu a tento zážitek mi jaksi vyprchal z paměti. O mnoho let později, když jsem pracoval v Marylandském středisku psychiatrického výzkumu v Baltimore, pozval ředitel ústavu na návštěvu Joan Grantovou a jejího manžela Dennyse Kelseyho, dvojici z Evropy, která byla známa svou novátorskou hypnotickou terapií.

    Problém, na němž jsem chtěl s nimi pracovat, se týkal konfliktu, který jsem občas pociťoval mezi smyslností a duchovnem. Celkově jsem měl velkou radost ze života a užíval si všech slastí, jež lidská existence nabízí. Čas od času jsem však prožíval nutkavou touhu opustit světské záležitosti a věnovat celý svůj život duchovním praktikám. Dennys mě zhypnotizoval a požádal mě, abych se vrátil v čase nazpět do doby, kdy tento problém začal. Najednou jsem se stal ruským chlapcem: stále jsem v obrovské zahradě a pohlížel na honosný dům, který – jak jsem si uvědomoval – by mým domovem. Uslyšel jsem, jak mi Joan jakoby z velké dálky říká: „Podívej se na balkon!“ Aniž bych se podivoval nad tím, jak ví, že se právě v tu chvíli dívám na dům s balkonem, splnil jsem její přání. Na balkoně jsem v houpacím křesle uviděl starou ženu se zmrzačenýma a pokroucenýma nohama. Věděl jsem, že je to moje babička, a pocítil jsem k ní příliv lásky a soucitu.

    Náhle se celá scéna změnila. Byl jsem na ulici v sousední vesnici a cítil jsem, že prostý, ale barvitý vesnický život mužiků je vzrušujícím a vítaným únikem z přísného životního stylu mé bohaté rodiny. Pak jsem se ocitl v tmavé primitivní dílně kováře. Mohutným kladivem bušil do kusu rozžhaveného železa, který tvaroval na kovadlině. Náhle jsem pocítil prudkou bolest v oku. Celá tvář se mi zkroutila v bolestné křeči a po tvářích mi stékaly slzy. S hrůzou jsem si uvědomil, že mě kus žhavého železa zasáhl do tváře a ošklivě popálil.

    Prožíval jsem emoční bolest hrůzně znetvořeného dospívajícího chlapce s agónií sexuální touhy, kterou nelze uspokojit, a plného hořkosti z opakovaného odmítnutí děvčaty v důsledku mých odpudivých jizev. Ze zoufalství jsem dospěl k rozhodnutí stát se mnichem a skončil jsem v Pečorské Lavře. Postupem let se mé ruce postupně znetvořily. Byl to důsledek artritidy nebo hysterická reakce modelovaná podle nemoci mé milované babičky ?

   Poslední scéna, kterou jsem si z tohoto sezení zapamatoval, byla má vlastní smrt a scéna, kdy mě ukládali do rakve při stěně katakomby. Znetvořené ruce nebylo možné spojit k modlitbě, což by symbolizovalo úspěšný závěr mého mnišského života, který až do mé smrti představoval hořký útěk od smyslnějšího života, po němž jsem toužil.

    Když se sezení blížilo ke konci, rozplakal jsem se, přemožen směsicí hněvu, žalu a sebelítosti. Pak jsem si uvědomil, jak mi Joan masíruje ruce. Zvolna jsem pociťoval, jak se mé prsty uvolňují a ztrácejí svou předchozí křečovitost a pokroucenost. Nakonec mi vzala ruce do dlaní a spojila je do univerzálního gesta modlitby. V tom okamžiku mnou projel pocit usmíření, jako by se cosi v hlubinách mého nitra zahojilo. Od té chvíle jsem již nikdy neprožíval konflikt mezi smyslností a duchovnem, který mne předtím tolik trápil.

    V procesu prožívání epizod z minulých životů lidé často vyléčí emocionální a fyzické symptomy, kterými trpí ve svém současném životě. Byl jsem například svědkem toho, jak se po dramatickém prožitku scény z minulého života zmírnila nebo zcela vymizela chronická deprese, psychogenní astma, různé fóbie, prudké migrény, psychosomatické bolesti a obdobné symptomy. Kdyby nešlo o nic jiného, bylo by možno vysvětlit léčbu, vycházející z prožitků z minulých životů, jako výsledek vynalézavých symbolických řešení, vypracovaných nevědomou psýché. Tato léčba však často obsahuje i další dimenze reality, jež naznačují, že zde funguje něco víc než jen symbolické procesy.

   Můj vlastní prožitek z minulého života, který jsem uvedl výše, vedl k vyřešení vnitřního konfliktu, který jsem pociťoval. Léčení se přímo netýkalo jiných osob a mohlo tedy mít symbolickou a infrapsychickou povahu. Prožitky minulých životů však často zahrnují i jiné lidi a řešení, která přinášejí, mohou obsahovat zajímavé synchronicity. Kdysi jsem například pracoval s člověkem, která prožíval po dlouhou dobu velice obtížný nepřátelský vztah s jinou osobou. Během prožitků z minulých životů spatřil svého protivníka jako svého vraha v období, které spolu kdysi dávno sdíleli. Když plně prožil příslušné scény z minulosti a byl schopen odpustit, změnily se okamžitě pocity mého klienta vůči této osobě, které choval ve svém současném životě. Staré nepřátelství a obavy ihned vyprchaly a on uviděl tohoto člověka ve zcela novém světle.

    Zatímco se toto odehrávalo, jeho někdejší nepřítel současně, avšak zcela nezávisle procházel na opačném konci zeměkoule hlubokým osobním prožitkem, který ho transformoval stejným směrem. Během zhruba stejné doby měli oba tito lidé prožitky, jež změnily jejich základní perspektivy a vyléčily jejich vztah, který byl předtím naplněn takovým nepřátelstvím. I když se v té době zdálo, že z konvenčního hlediska oba incidenty, které tyto dva lidi změnily, neměly vůbec žádný kauzální vztah, přesto ve svých důsledcích tyto oba muže přivedly blíže k sobě.

    Tento konkrétní případ, i když je pozoruhodný, není v mé práci neobvyklý. Znovu a znovu jsem byl svědkem, jak karmičtí partneři prožívají dramatické změny, které je odpoutaly od jejich minulosti a umožnily jim zahojit staré rány, jež existovaly po dlouhá léta. K těmto změnám postoje docházelo u obou partnerů současně, v rozmezí několika minut, přestože dotyčné osoby byly často od sebe vzdáleny tisíce kilometrů a neměly mezi sebou žádné přímé spojení.

 

Zdroj: Holotropní vědomí, Stanislav Grof, MUDr. (světoznámý psychiatr a psychoterapeut českého původu, zakladatel transpersonální psychologie)

MUDr. Stanislav Grof při převzetí ceny Vize 97 od manželů Havlových