MŮJ PROUD

 

Téměř 400 z Vás se připojilo ke společné výzvě ke změně života za 30 dní, která běží na facebooku od od 16. 10 - 14. 11. 2015. A jedna z Vás, paní Jana Matyášová, v  komentářích zmínila ihned výrazný obrat k lepšímu ve svém životě a na mou prosbu se s námi o něj podělila. Pokud máte i Vy touhu se podělit o své zkušenosti z výzvy, napište mi na email: reco333@centrum.cz (do předmětu uveďte VÝZVA 30 DNÍ). Děkuji! A zde již její příběh, u kterého se pobavíte, zasmějte, zamyslíte i inspirujete.

****

„Zkuste nám Jani vysvětlit, co pro Vás osobně znamená zůstat po proudu? „ – „Jasně, bude mi ctí…“

No a je to tu, cítím se být po proudu a nesu se na vlně euforie, ale bude to pro ostatní stačit? Je to to správné být po proudu, není to něco jiného? Tak asi tak začal v hlavě křičet můj „proti-proudový hlas“. Naštěstí a jsem za to opravdu ráda, jsem se již naučila poslouchat i ten druhý hlas, tolik nekřičí, v klidu si počká, co ten první vyvede a pak jemně „proudově“ reaguje: „Neříkala jsi včera jak je to super, že jsi našla SVŮJ VLASTNÍ proud a jak je úžasné, jak si ho může najít každý a že stačí jen naslouchat a naladit se správným směrem? Tak jak jinak to ukázat? Je TVŮJ a nikomu nic nediktuješ, jen se podělíš.“

Jak to tedy začalo… Tak to by bylo na hodně dlouho, ale z minulosti, cca měsíc zpět, stačí jen zmínka o tom, že vlivem okolností, změn a všeho dalšího jsem jednoho dne stála v Bratislavě a byla odhodlána, že produkt, který jsem si na první pohled zamilovala, chci zastupovat v ČR, exklusivně. Bylo to rozhodnutí ze dne na den a vyplatilo se. Mam exklusivitu a pouštím se na vody neprobádané a pro mě nové. Plně jsem se ponořila do práce a „dřela jako kůň“, ve dne v noci. Výsledky ano, ale… Úplně jsem vyřadila čas pro sebe a tím i pro osobní posuny a pokroky a pohlcena vidinou samostatnosti a úspěchu se hnala dál. Vztahy v rodině nic moc – zkrátka takový běžný, neřízený život…

„Janičko, jak se Vám daří?“ přišla zpráva na facebooku. Od Blanky… Hm… Hlavně zůstat pozitivní, nestěžovat si, nepřitahovat si to, čeho je teď až dost… „Děkuji dobře, jen…“, asi si dovedete představit, co následovalo. Mírný, nicméně výlev toho co mi vůbec nejde a nefunguje, zakončený opět hláškou: „Ale jinak dobrý, děkuji za optání…“. Můj výčet zůstal bez odpovědi, zdánlivě. Na stránkách se objevil odkaz na video… Tak proč ne, chvilka videa už mě nezabije. Sledovala jsem první video, druhé, třetí a ihned šla upravit svou odpověď – došlo mi to. Druhá odpověď již zněla takto a byla to pravda: „Děkuji za to, že jsem dnes u Vás Blani pojmenovala co mě brzdí a co nemám "zpracované" a že hned potom jsem shlédla Vámi zavěšená videa... Super den je to a ano, mám se dobře a děkuji za optání…“. Teď již odpověď přišla, poděkování za tu mou novou odpověď.

Udělala jsem si tedy celý večer pro sebe, vše odložila a věřila tomu, že nejvíce důležité je sledovat ta videa a naslouchat tomu, co v nich je. I když jsem je sledovala již kdysi v minulosti, najednou dávalo vše nějak jiný smysl, začala jsem pomalinku slyšet a rozumět. Nedovedu, tak jak Abraham, nyní vyjmenovat vše jednoduše: toto…. Je po proudu a toto…. Není po proudu. To ne a popravdě ani nedokáži odříkat, co jsem v kterém videu slyšela. Jistě bych motala jedno do druhého  - každému patrně stejně zůstane jen to, co JEMU patří, důležitější ovšem bylo, co následovalo. Začala jsem svých 30 dní změny…

Následující den to byla legrace. Od rána jsem se snažila „dostat do nadšení a euforie“, dokonce jsem se vážně snažila si (po vzoru jednoho videa) dokonale představit a naladit se na to, jak radostně poskakuji do pobočky Sazky a v euforii podávám tiket a večer mám vystaráno a vše je krásné a růžové. No nešlo to… Tak jsem si říkala, že budu pouštět radost do světa a přivedu si nové zákazníky. Byla to spíš katastrofa. Musela jsem později příspěvky smazat, sama bych si od někoho tak infantilního nic nekoupila. Tak jo, pustím si veselou písničku, ta mě naladí a půjde to. To jakooo trochu fungovalo, jenže ne moc dlouho. Hm… Udělala jsem pokus se svými již dospělými syny a šla si s nimi „popovídat“. Vysloužila jsem si jen jejich ustarané pohledy a doporučení, že by mi bodla dovolená… Zkoušela jsem afirmace, ale dopadla jsem přesně jako ten příklad na začátku jednoho z videí… Vše jsem moc chtěla měnit a vůbec, ale vůbec to nešlo… Odevzdaně jsem si večer lehla do postele, zavřela oči a jen tak s vidinou toho, že tím už nemohu nic pokazit ani získat, jsem si představovala, a to doslovně, jak pluji po proudu… Zpočátku mi nešlo ani to, ta snaha byla tak urputná, že mi zamlžila úplně vše… Najednou jsem jela, nebo se spíš řítila… To nebyla řeka, ale smrtonosná past. Samý kámen, jez, strom… Pádlovala jsem jak o život. A pak to přišlo. Začala jsem se všemu doopravdy smát. Najednou jsem se tak uvolnila, že mi přišlo opravdu směšné, jak si stále dokola nenechám poradit, jak neustále něco tlačím a bojuji a čím víc něco nechci tak tomu dám tolik energie, že bych pak ty katastrofy a hrozby mohla zdarma rozdávat. Otevřela jsem oči a pustila si další video… Nedokoukala jsem ho. Usínala jsem na řece – hladina byla klidná a bylo tak prima tam plout a vidět ty rozčilené a poskakující lidi na břehu…

Ráno jsem otevřela oči. Ten první hlas hned začal s písničkou o dalším dnu marných snah a že tu výzvu asi nedám… Ten druhý si počkal a jen tak mimochodem podotknul: „Co se tak dnes nad vše povznést, co nic neřídit, nerozhodovat, nechat to jakoby být… Chceš si sednout na terasu u kávy? Udělej to. Chceš přidat na web novinky? Udělej to. Chceš uvařit prima oběd pro kluky? Udělej to. – Musíš odepsat dodavateli a nevíš co? Počkej s tím. Musíš se podívat, co a z čeho bude třeba brzy zaplatit a nechce se ti? Počkej s tím…“. A dál a dál. Začala jsem kávou. V tom klidu rána kdy jsem koukala na listy stromů mě napadlo hned pět nových bannnerů. S radostí jsem je šla udělat, budou se hodit. Najednou jsem cítila, jak z toho mám velikou radost. Jen já sama. Najednou jsem na netu zaznamenala otázku, jak se vypořádat s tím, když má muž „rýmičku“. Vzpomněla jsem si na své první setkání s tímto „fenoménem“ a napsala odpověď a na blog článek. Samotné se mi líbil a byla jsem moc spokojená. A začal se líbit všem, sledovanost rostla. Vůbec jsem si neuvědomovala, že vlastně netlačím produkty, reklamy, prodeje a jen si to co dělám, opravdu užívám. Přišlo mi, že je v pokoji ticho, zašla jsem na web a pustila si celou desku Richarda Claydermana, někdy mám prostě ty tóny piána ráda. Proč si ho vlastně nepouštím častěji?

Nechala jsem se unášet tóny a úplně jsem se zklidnila. Bylo to jiné. Normálně bych měla podlehnout hysterii z toho „nic nedělání“, místo toho jsem brouzdala po netu a říkala si, co by tak zákazníka oslovilo. A pak mě napadlo, co by asi tak teď oslovilo mě. Vzpomněla jsem si na předchozí večer a zmínku o tom, že již někde sněžilo. No ano… Sníh za okny… Ten zimní klid… Přepnula jsem stránku na obrázky. Nestačilo mi to a optala jsem se syna, jak a kde, že jsou teď ty obrázky „co se hýbou“ (má rýmičku, tak marodí J). Poslal mi pár odkazů na gifi a tam byl… Obrázek, který jak když Vám rozezní úplně vše. Na první pohled vůbec nevypadal jako ty krásné, silně zimní krajinky. Jen pohled na ulici se silnicí. Nicméně, dívám se na něho a už mi v hlavě jede myšlenka ho dát na facebook a přidat k němu zmínku o produktu. Přišel první hlas: „To neeee… To je moc obyčejný, to nikoho nezaujme, to chce profi věc, krajinku, děti, vánoce… To je ale pěkně hloupý nápad, to nikoho nebude zajímat, nějaká ulice a silnice a vůbec.“ „Jenže když se ti líbí, proč máš stále poslouchat co ti radí druzí, proč kopírovat něco co už všichni znají, co to jednou udělat podle sebe. Co ztratíš? Nic. A co získáš? Třeba něco jo… Co když to bude první krok k dovolené…?“, vzdorovalo to tiché já uvnitř.

Zavěsila jsem obrázek, dodala dvě věty směřující ke stránkám, vlastně se to tematicky i hodí a na-sdílela ho na několika inzertních stránkách. Vše zdarma, bez poplatku za kliknutí. Asi tak za vteřinu první reakce. A další a další a další… S každou reakcí ve mně rostla ta euforie, o kterou jsem se den předtím tak urputně snažila. Nejen, že se ten obrázek líbil, ale vzbuzoval v nich ohromné reakce a začali jej sdílet, začali jej komentovat… Zkrátka reakce, jaké jsem ještě nezažila. Spustila jsem si sledování návštěvníků na své prodejní, produktové stránce. S každým dalším novým návštěvníkem jsem se doslova vznášela. Čísla neuvěřitelně rostla. Jestli jsem si den před tím nedokázala představit, jak se dostat do „té správné vibrace“, tak v ten okamžik jsem ji cítila snad všude. Strhla jsem do ní oba syny a jediné co jsme sledovali, nebyla televize, ale facebook a stránky s produktem… Měla jsem pocit, že radostí puknu a do toho mi zavolal manžel, vracel se ze schůzky a již v pozdravu bylo slyšet, že se nevydařila. Dala jsem mu prostor na dvě, tři věty a už jsem cítila, jak pomalu, ale jistě sklouzávám do postoje, že je mi to jako líto, že to jako bude dobré a že je to škoda… Vyloženě v tu chvilku běžel v jiné stopě než já. Pak jsem se podívala na tu stránku a spustila jsem takový vodopád slov a radosti, že jsem tu jeho energii zkrátka převálcovala… Když jsem domluvila, vůbec si nestěžoval, jen se moc těšil na to, až si o tom společně promluvíme a jak je to úplně moc prima a že je to tedy věc… Asi tak za hodinu čísla opět narostla. Ozval se mi kamarád, který mi v minulosti dost pomohl, ale již dlouho jsme spolu nemluvili… Byl doma, zápasil s rýmičkou a potřeboval od někoho politovat. Dvě tři věty a pak už jen poslouchal, vyprávěla jsem mu příběh o rýmičce, který jsem tenb den napsala a pak o svém vydařeném díle. Jednoduše mi přišli do cesty dvě rozdílné energie, ve kterých jsem si dosud patrně dost libovala, jenže tentokrát jsem byla rozhodnuta nenechat se strhnout zpět, doslova jsem si tu novou energii užívala a po hodinovém telefonátu jsme se oba smáli a já měla pocit, že u něho v pokoji, někde v koutě, stojí ta „jeho rýmička“ a má na mě pěknou zlost.

Nyní je 15 hodin, cca tedy 24 hodin od zavěšení obrázku. Pokud máte rádi čísla, pak tedy aktuálně: Dosah příspěvků na facebooku: 30.772, Like z 5-ti stránek kde jsem já sdílela: 2.380 celkem, Sdíleno: 565x, Návštěvnost E-shopu +503,42%, Lidé, kteří se zdrželi více jak 5 minut: 62,68% a nové objednávky, které jedna po druhé chodí… A zatím co vypisuji čísla, ještě stále rostou… Stránku mám asi měsíc a všichni mi tvrdili, že systém facebooku mi toto nikdy bez placené reklamy neumožní… Všichni, až na ten slabý, malý hlásek… Vše zdarma a do toho dvě žádosti velkoobchodů o spolupráci, žádost o článek do jednoho čteného časopisu. Manžel je nadšený a po dlouhé době spolu výborně a konstruktivně komunikujeme o podnikání a jsme z toho oba tak nějak paf. Kluci vymýšlejí jak to ještě více zdokonalit a vylepšit a plánujeme krásný společný víkend, protože mé cíle objednávek máme na několik dní dopředu splněny a to zaslouží oslavu, aby i nadále vše jen rostlo. Dvěma dámám jsem dala zdarma návod jak se nestresovat a poslouchat se a využít u toho emoce a remarketing a jedné dámě budu tvořit úplně celý koncept pro její podnikání. Když jdu kolem zrcadla zářím jak slunce a směji se a pak to nejvíce nej – článek pro Vás…

Je to JEN příběh, nicméně snažila jsem se - jak jsem slíbila. Pokud někoho zklamu tím, že zde nenašel konkrétní podobu a slovo od slova – jak se cítit po proudu a poslouchat intuici, pak (odpusťte mi) mi to není líto… Vím totiž, že každého, kdo se pro to rozhodne a těch 30 dní bude brát jako rozhodnutí a „vážně“, ale ne křečovitě se vydá na cestu, tak toho čeká jeho proud, jeho příběh a bude lepší a krásnější a ty mé věty znějící jako afirmace, nebo návody by ho z té jeho cesty jen odkláněli… Jsem nadšena, že se zapojilo tolik lidí a jsem moc ráda, že v té skupině jsem, protože nyní mi hlavou víří nové a nové nápady, jsem nastartována na takové maximum, že to až nedokáži popsat, nicméně kdyby náhodou – pak jsem ráda, že tu budete J

Nemohu si pomoci, ale ještě něco nutně musím: Blani, za vše upřímně a moc děkuji.

****

Dopis je ponechán v původní podobě. A já si neodpustím zmínit adresu projektu, o kterém paní Jana hovoří a ze kterého mám takovou radost - www.littleeye.cz