Návrat do Salemu v období honu na čarodějnice

    V roce 1976 jsme s Christinou žili několik měsíců v Kulatém domě v Esalenském institutu Big Suru v Kalifornii. Byla to nevelká půvabná stavba na břehu potoka, který dělil esalenský areál na dvě části. Tato bystřina stékala z horských útesů dolů a těsně před tím, než se vlivla do Tichého oceánu, vytvářela mohutný vodopád. Před tímto domem byl v zemi otvor, z něhož vyvěral horký minerální pramen do malého soukromého bazénu. Podle místních podání jsou horké esalenské prameny součástí systému propojených podzemních jeskyní sopečného původu, které se rozkládají pod většinou území Kalifornie.

    Zurčení potoka a hukot vodopádů představovaly velice silný smyslový vjem. Ještě působivější však byla duchovní síla tohoto místa. V průběhu let jsme na naše esalenské semináře jako hostující učitele pozvali mnoho lidí s pozoruhodnými paranormálními schopnostmi – jasnovidce, šamany z různých částí světa, členy spiristické církve, indické jogíny i tibetské mistry. Všichni se shodli v tom, že zóna kolem Kulatého domu je „silovým místem“ (power spot), obdařeným mimořádnou duchovní energií. Ti, kdo se pokusili najít pro toto působení místa na lidi nějaké vědecké vysvětlení, je přičítali vysoké koncentraci záporných iontů v důsledku těsné blízkosti oceánu, tříštících se vod vodopádu i přítomnosti obrovských sekvojí, lemujících potok po obou stranách.

    V každém případě, ať už byl důvod jakýkoliv, život v Kulatém domě měl na nás oba velmi hluboký psychologický dopad. Bylo tam neobvykle snadné dostat se do meditativního stavu. Často se stávalo i mně, že jsem upadal do transu, v němž jsem zapomínal na naše zeměpisné a historické souřadnice a nabyl dojmu, že se naše malé orlí hnízdo (eyrie) přeneslo do nějaké archetypální říše za hranicemi času a prostoru. Christina, která v té době procházela duchovní krizí, tam zažila pozoruhodné zesílení svého vnitřního procesu. Jednoho víkendu dosáhly její prožitky takové síly, že až připomínaly psychedelické sezení.

    Po období silné úzkosti a nepříjemných tělesných pocitů měla hluboký prožitek, který vypadal jako vzpomínka na jeden její minulý život. Stala se dospívající dívkou žijící v Salemu v Nové Anglii, které se stávalo, že občas upadala do změněných stavů vědomí. Její fundamentalističní křesťanští sousedé si tyto epizody v bigotní pomatenosti vykládali jako posedlost ďáblem. To jí vyneslo nařčení z čarodějnictví a výslech dvěma soudci v obřadních rouchách, kteří ji odsoudili k trestu smrti utopením.

   V tomto prožitku Christina poznala, že tito soudci jsou v nynějším životě její bývalý manžel a otec, kteří byli oba učitelé. Náhle pochopila, proč k nim vždycky cítila tak silné záporné pocity, když je při školních obřadech vídala v tmavých akademických oblecích. Také jí připadalo, že obtíže, které s nimi v tomto životě měla, byly alespoň částečně karmickými přenosy z onoho života v Salemu.

  Tato vzpomínka na minulý život vyvrcholila prožitkem popravy utopením. Christina vnímala, jak ji nesou k rybníku, přivazují ji k prknu a hlavou dolů ji noří do vody. Ještě si stihla všimnout, že rybník je obklopen břízami. Jak tak svou smrt utopením prožívala znovu, křičela, dusila se a z úst i nosu jí tekla spousta hlenu. Množství nosního sekretu, které z ní vyšlo, bylo ohromující. Ten den jsem měl na sobě flanelovou košili, a když Christinin prožitek skončil, celou její přední stranu jsem měl jejím zaschlým hlenem úplně prosáklou.

    Když žila Christina na Havaji, trpěla vážnou alergií a zánětem dutin. Podstoupila různá lékařská vyšetření, testy a léčby, včetně série injekcí ke znecitlivění. Lékaři, rozmrzelí neúspěchem veškerého terapeutického úsilí, jí nakonec navrhli chirurgický zákrok, při kterém by jí dutiny vypláchli. Christina se rozhodla tak radikální postup odmítnout a s tímto nepříjemným stavem se smířit. K velkému překvapení pak zjistila, že po znovuprožití salemského rozsudku a smrti jí problémy s dutinami spontánně zmizely.

    Má víra ve „vědecký světonázor“, který byl rigorózně a nade vší pochybnost potvrzen a prokázán a který jsem dříve zastával, byla v té době už naštěstí vážně podlomena mnoha podobnými zkušenostmi. Nebýt toho, byla by mi tato příhoda způsobila vážnou intelektuální krizi. To, že Christininy potíže, které odolávaly cílenému úsilí vědeckých odborníků, odstranilo znovuprožití karmické příhody o nevědomosti, náboženském fanatismu a křivém obvinění z čarodějnictví, nepostrádalo element kosmického humoru.

   Tato příhoda měla ještě další velmi zajímavé pokračování o mnoho let později, když jsme s Christinou zavítali do Bostonu, kde jsme pořádali seminář holotropního dýchání. Ten ale večer skončil a zpáteční let do San Franciska jsme měli rezervovaný až na příští den pozdě odpoledne. Velkou část dne jsme proto mohli věnovat prohlídce města. Rozhodli jsme se zavolat Marilyn Hershensonové, psycholožce a naší dobré známé, která byla též členkou užšího okruhu následovníků Swamiho Muktanandy. Sblížili jsme se počátkem osmdesátých let, kdy s námi pořádala velkou mezinárodní transpersonální konferenci v Bombaji. Marilyn byla nadšená a nabídla se, že s námi stráví den a vezme nás autem po okolí.

    Když jsme se rozhodovali, kam zajít na oběd, Marilyn navrhla svoji oblíbenou restauraci na mořském pobřeží kousek od Salemu. Jmenovala se U Hlohu (Hawthorne Inn), což nám připomnělo román místního rodáka Nathaniela Hawthorna Šarlatové písmeno i celkovou atmosféru související s čarodějnictvím. Při jídle Christina vylíčila Marilyn příběh svého minulého života týkající se salemských procesů s čarodějnicemi. Marilyn žasla, protože něco podobného prožila v ášramu při jedné meditaci siddha jógy i ona sama.

   Jelikož jsme byli už jen pár kilometrů od Salemu, napadlo nás, že toto město v době mezi obědem a odletem do Kalifornie navštívíme. Když jsme do Salemu vjížděli, Christina se Marilyn zeptala, jestli tam mají nějaký rybník. Marilyn, která prožila v Salemu celé dětství, to kategoricky popřela. Vzápětí si však popletla cestu, což bylo překvapivé vzhledem k tomu, že město znala tak dobře. Tato neplánovaná zajížďka nás nečekaně zavedla k rybníku ležícímu kousek od mořského pobřeží. Vypadalo to, že zde původně byla zátoka, kterou kdysi od oceánu oddělili kamennou hrází.

    Christina vystoupila z auta jako ve snách. Rozhlédla se kolem, ale pak se zatvářila zklamaně. „Žádnou břízu tu nevidím,“ pronesla a vydala se kolem rybníka. „Kam jdeš?“ ptali jsme se jí. „Nějaká tu přece být musí,“ řekla a pokračovala v chůzi. Zaparkovali jsme a vydali se za ní. Konečně na druhé straně rybníka Christina břízu objevila. Kmen měla nalomený a korunu napůl pod vodou. „Vidíte, břízy tu byly,“ řekla. „Tohle musí být poslední z nich.“

    Vrátili jsme se do auta a rozhodli se zajít do soudní budovy, kde tyto procesy probíhaly. Christina cestou Marilyn prozradila, že ve zpětném prožití tohoto minulého života poznala ve dvou tehdejších soudcích svého bývalého manžela a otce ze současného života. „Tam ale soudil jen jeden soudce,“ namítla Marilyn. „To není pravda, byli dva!“ opáčila Christina rozhodným hlasem. Když jsme přijeli k budově soudu, zjistili jsme, že je zavřeno. U vchodových dveří však byla veliká pamětní deska, která tyto procesy popisovala. Potvrdila Christinin prožitek, že salemské procesy vedli dva soudci. Jeden z nich se jmenoval Corwin, což nepostrádalo element kosmického humoru, protože Christinin první manžel se křestním jménem jmenoval Win.

    Než jsme se vrátili do auta, koupil jsem v obchodě se suvenýry ilustrovanou knížečku o Salemu a čarodějnických procesech. Zatímco nás Marilyn vezla na letiště, přečetl jsem z ní nahlas pár vybraných pasáží. Dozvěděli jsme se, že dívky nařčené z čarodějnictví trávily mnoho času s otrokyní Titubou, která pracovala jako služka a byla obviněna, že spojení s ďáblem zprostředkovává. Tituba byla indiánka z jihoamerické vesnice Arawak, odkud byla v dětském věku unesena a jako zajatkyně zavlečena na ostrov Barbados, kde ji prodali do otroctví. Usoudili jsme, že Tituba dívky zřejmě učila nějakým šamanským technikám, jež byly nevědomými sousedy mylně pochopeny a vyloženy jako ďáblovo dílo.

    Nejzajímavější informací, kterou jsem z příručky vyčetl, byla ta, že Old Salem, kde se přihodilo právě mnoho z těchto historických událostí, byl později přejmenován na Danvers, což nás úplně šokovalo. Danvers byl totiž název místa, kde jsme v roce 1978 uspořádali velkou konferenci Mezinárodní transpersonální asociace (ITA). Na této konferenci jsme poprvé prezentovali naši koncepci „duchovní krize“ (spiritual emergency) a upozornili na to, že mnoho epizod změněných stavů vědomí, které hlavní proud psychiatrů diagnostikuje jako psychózy a často je léčí velmi drastickými metodami, jako inzulinové kóma a elektrošoky, jsou ve skutečnosti psychospirituální krize.

    Při naší přednášce v Danvers jsme vysvětlili, že pokud jsou tyto krize duchovního průlomu správně pochopeny a podpořeny, mohou být naopak léčivé, transformační a dokonce evoluční. Tuto řeč jsme pronesli v sále, z něhož bylo vidět na druhou stranu údolí, kde stála stará psychiatrická klinika, která měla jedno z nejhorších renomé v celé zemi. Stále tam ještě používali metody elektrických  šoků, tolik podobné praktikám inkvizitorů, kteří pořádali hony na čarodějnice.

   Tato neuvěřitelná synchronicita nás opravdu ohromila. Ze všech možných oblastí, kde se konference mohla konat, byl vybrán právě Danvers. V důsledku toho jsme přednesli svou novodobou výzvu k radikální změně postoje ke změněným stavům vědomí právě v místě, které – bez Christinina vědomí – bylo dějištěm jejího minulého života, jenž byl zdrojem jejího zájmu o toto téma. Její utrpení a smrt v této karmické epizodě byly způsobeny nepochopením a mylnou interpretací změněných stavů vědomí.

    Ponořeni do tohoto dramatu jsme na letiště dorazili na poslední chvíli. Jen taktak jsme proběhli vstupní letištní branou a dveře letadla se za námi zavřely. Usadili jsme se, zapnuli si bezpečnostní pásy a začali probírat všechny pozoruhodné události, které nás ten den potkaly. Jakmile jsme vzlétli, hosteska z první třídy vešla k nám do turistické třídy s tácem skleniček bílého a červeného vína.

   Nevěřil jsem svým očím. Měla velice tmavou kůži a z hlavy jí do všech stran trčela ohromná houšť dlouhých a zanedbaných dredů. Nemohl jsem uvěřit, že mohla takto neupravená projít kontrolou nadřízených, kteří na vzhled zaměstnanců obvykle úzkostlivě dbají. „Tady máš Titubu, tu služku z Barbadosu,“ řekl jsem žertem Christině. Hosteska k nám přistoupila a vrhla na Christinu velmi dlouhý a významný pohled. „Zbylo nám tady z první třídy nějaké víno,“ řekla. „Dali byste si?“ Pak učinila krátkou odmlku, načež dodala s velmi vážným tónem v hlase, jako by její otázka byla velice důležitá: „Dáte si bílé či červené?“

   Každý z nás si dal skleničku vína a dál jsme hloubali nad další podivnou synchronicitou. Hosteska se objevila znovu a tentokrát na podnosu nesla karafiáty. Usmála se na nás a pravila: „Taky nám tu zůstalo pár květin, nechtěli byste si je vzít?“ Přiblížila tác ke Christině a týmž vážným tónem se zeptala: „Chcete červený nebo bílý?“ Christina na okamžik zaváhala a pak si vybrala bílý. Později mi řekla, že v kontextu všeho, co se ten den stalo, tato prostá volba jako by v sobě nesla hluboký karmický význam. Volbou bílého karafiátu jako by úspěšně tuto dramatickou příhodu svého života uzavřela.

   Existence zážitků z minulých životů se všemi jejich pozoruhodnými rysy představuje nepopiratelný fakt, který si může ověřit každý seriózní a dostatečně nezaujatý vědec, který má zájem o prozkoumání existujících údajů. Je také jasné, že pro tyto jevy neexistuje v rámci koncepčního rámce hlavního proudu psychiatrie a psychologie žádné přijatelné vysvětlení. Všechna tato impozantní fakta nejsou definitivním „důkazem“ toho, že po smrti přežíváme a převtělujeme se jako tatáž samostatná jednotka vědomí či tatáž individuální duše. Pro tradiční vědu však představují velice vážnou koncepční výzvu a mají schopnost otřást současným vědeckým paradigmatem. Poté, co jsem sledoval stovky zážitků z minulých životů a sám prožil mnoho z nich, musím souhlasit s Chrisem Bachem v tom, že

průkazný materiál v tomto oboru je natolik pozoruhodný a bohatý, že vědci, kteří se domnívají, že problematika reinkarnace si nezaslouží seriózní výzkum, jsou buď neinformovaní, či zabednění.“

 

Zdroj: MUDr. Stanislav Grof, Když se nemožné stane