Odrazovali je. Nepřáli jim. Vtloukali jim, že to nedokážou. Dnes jsou z nich miliardářky.

 

Nejsi dost dobrý! Nemáš na to! Nedokážeš to! Ani se o to nesnaž!

Nejčastěji nás odrazují lidé, kteří „to s námi myslí dobře“. Ale opravdu to tak myslí?

„Úspěšný člověk vám nikdy neřekne, že něco nejde. Z vlastní zkušenosti ví, že možné je všechno. Hlavně zkusit to. Naopak neúspěšný člověk nemůže mít ani ponětí o tom, co vede k úspěchu. Že to nedokážete, řekne, když vytuší, že byste to dokázat mohli. V chudobě nechce být nikdo sám.“ Larry Page

Ani následující tři ženy to neměly dokázat. Pustily se do nejtvrdšího odvětví, módy. Dokázaly to, přestože je ti nejbližší nepodpořili.

Nebo právě proto?

Rok 1965. Severní Itálie, město Treviso. 28letá Giuliana Benetton je nezaměstnaná, neprovdaná. Přivydělává si tím, že pro sousedy plete svetry. Je bez perspektivy.

„Nic nedokážeš, budeme tě mít navždy na krku,“ hartusí rodiče.

Je jí do pláče. Dívá se na klubko příze. Je bezbarvé a omšelé jako její budoucnost. Ze vzdoru si z úspor kupuje kanárkově žluté a křiklavě červené klubko.

„Zešílela jsi? Kdo to bude nosit? Každá úspěšná firma dělá nenápadné svetry.“ 

„Právě proto! Budu-li dělat to, co dělají velké firmy, nikdy je nepřerostu. Musím zkusit něco jiného,“ vyhrkla a rodiče si zaklepali na čelo. „Byl to risk. Ale řekla jsem si: Co nejhoršího se mi může stát? Budu bez práce. To už jsem. Ale – co když to vyjde?“

Co když to vyjde? Základní PIN kód k úspěšnému podnikání. Giulianě pomohli bratři. Luciano, Gilberto a Carlo sedli na kolo a objížděli známé. Svetry za nimi vlály, až se ozvalo zaskřípění brzd a zadržel je manželský pár, který jel z nedalekých Benátek. Jeden svetr koupil a později oblečený se tento svetr stal nejlepší reklamou pro firmu, která získala jméno United Colors of Benetton. United na počest spojení sourozenců, kteří věřili naivní vizi, a Colors podle barev, které se staly synonymem Benettonu. Dnes je Giulianě 75 let a má investiční majetek 2,1 miliardy dolarů. Kdyby poslechla rodiče, mohla dodnes plést na zápraží. Možná by byla i tak šťastná. Ona si ovšem dovolila jít za svým snem. Položila si tu správnou otázku: Co když to vyjde?

Muž spílá Bohovi: „Nejsi spravedlivý! Soused má kozu. Dává mu mléko a sýr, které pak prodává na trhu. A já nemám nic.“

Bůh: „Dobrá. Přeješ si také kozu?“

Muž: „Ale né, to je moc práce. Zařiď, aby sousedovi chcípla.“

Rosalia Mera poznala závist, nenávist i nepřejícnost. Pokaždé pod rouškou „jde nám o tvé štěstí“. Tyto „přátele“ nazývá pohádkově – „Jezinky“. “Nepřejícnost je horší než závist. Závist je vnitřní rakovina, která tiše sžírá svého nositele. Zato nepřejícnost je nakažlivý vir, který se rychle přenáší pomluvou. Ti lidé se tváří jako vaši spasitelé, a přitom se vám snaží přivázat na nohu balvan, aby vám dokázali, že nevzlétnete.“

Filmový divák to pamatuje z Rozmarného léta. Kouzelník Arnoštek se snaží před diváky akrobaticky přejít po tenkém provaze. Starší muž ho zrazuje: „Slezte, pane Arnoštku, nebo se zabijete!“ A stále hysteričtěji třese s provazochodcovým lanem. Arnoštek se neudrží a spadne na dlažbu. Muž na to: „Vidíte, já jsem vám to říkal…“

Rok 1951. Španělsko, poražený klerofašistický stát druhé světové války, je v bídě. Rosalii je 11 let a rodiče ji odhlašují ze školy. Chtě nechtě, musí pomoci a pracovat. Dávají ji na švadlenu. Celý sever, natož její rodiště La Coruňa, žije textilem. „Ať tě nenapadne mistrové odmlouvat. To je tvé místo. Pusť z hlavy všechny své dětské sny,“ udělují rodiče výchovné rady. Málo platné. Rosalia poznává jakéhosi Amancia. Zprvu je poslíčkem, pak pomocníkem ve výrobě. Je šikovný, ale nespokojený. „Jeho otec pracoval na dráze, matka uklízela. Pořád slýchal, ať se drží jistoty, že tak už je to na světě zařízené a nemá smysl vzdorovat. Ale on o jejich jistotu nestál. Když mě jednou navštívil doma, matka byla zhrozená: Nezahazuj se s tím floutkem. Je mladý, nechápe dospělý život. Poslouchej nás, máme zkušenosti. On nemá budoucnost.“

Ten Amancio je dnes nejbohatším Evropanem (55,4 miliardy dolarů). Jeho příjmení je Ortega. Rosalia se stala jeho ženou. „Šli jsme proti všem. Amancio věděl, že pokud máme konkurovat velkým textilkám, musíme jít pod jejich cenu. Cena byla to jediné, co lidi po válce zajímalo. Abychom prodávali levněji než jiní, museli jsme obsáhnout všechny články řetězce, tedy výrobu, logistiku i prodej. Inditex, naše firma, se stala symbolem výhodnosti. Rostla. Já jsem ale věděla, že móda není pouhé zahalení těla tím nejlevnějším. Móda je o vyniknutí, odlišení se. A tak jsme zrušili masovou výrobu. Začali jsme vyrábět malokusové série. To mělo ihned dvojí efekt: 1. Tím, že od každé kolekce bylo jen pár kusů, se rychle vyprodala a nemuselo dojít na slevy. Slevy vždy vypadají podezřele, degradují službu nebo produkt. 2. Zákaznice se musely v našem obchodě častěji zastavovat, aby jim neuteklo něco zajímavého. Móda je začala bavit. A my jsme z jednotlivých kolekcí začali rozvíjet samostatné značky,“ vzpomíná na vznik značek jako Zara, Massimo Dutti, Bershka, Oysho, Pull Bear a Stradivarius.

Dnes je jí 68 let. S Amanciem se rozvedli, ale ona drží 7% obchodní podíl v Inditexu. Vztah, kterým se podle „dobrých rad“ neměla zahazovat, jí vynesl 4,5 miliardy dolarů.

„Kdykoli mě neoznačí za blázna, znejistím. Znamená to, že mou cestu už možná někdo objevil.“ Richard Branson

„Bez závisti a nepřátel nelze v dnešním světě vynikat.“ Larry Ellison

Konec 60. let, San Francisco. 37letá Doris Fisher nemá objektivní důvod podnikat. Má úspěšného muže, sama také solidně pracuje. Už má svou zónu pohodlí. Přesto se podnikatelkou stává – z rozčilení. Manžel Donald měl odpor k nakupování. Přesto potřeboval nové džíny. „Bylo to utrpení. Jedny mu neseděly, druhé se mu nelíbily, u třetích byl otrávený. Oběhli jsme město a nic. Večer to říkám známé. A ona: „Můj je to samé. Toho někam dokopat. On by si nejraději sedl a já abych mu snášela džíny z celé ulice, města.“ A mně to břinklo v hlavě: Ten problém nemám jenom já. A kdyby existoval jeden obchod se všemi různými styly džín, ulevilo by se mužům i ženám!“

Vymyslela Gap. „Nikdy jsi nepodnikala! A nejsi nejmladší! Nedokážeš to!“ častoval ji šokovaný muž. On, a podpora módy? Pche! “Já se občas přemůžu a nakoupíme.“

Doris už se nedala. Dnes má 81 let a Gap přes 3000 prodejen, 150 000 zaměstnanců a vydělává 200 milionů dolarů za rok. „Filozofie je jasná: Větší kvalita, jednoduchý a praktický styl. Oblečení je nadčasové, aby se muž nemusel vracet i pár let.“ Vyhnat zákazníka na dlouhou dobu, to je neobchodní strategie. Ale tím spíše muži přicházejí. Vědí, že si to projednou odbydou! Gap se navíc rozrostl i na módu pro malé i větší děti, budoucí matky a ženy po čtyřicítce. Do skupiny patří i Old Navy nebo Banana Republic. „Do založení firmy jsem přežívala. Pak mě naprosto ovládl entuziasmus. Podnikání má drive, náboj, živíte se tím, co Vás baví, a bavíte se tím, co Vás živí.“

Jsi nula! Nezvládneš to! Vzdej to a pojď mezi nás! I Richard Branson to slýchal ve škole mnohokrát (o jeho dyslexii zde). Dnes na to má zvláštní názor: „Hýčkejte si lidi, kteří vás odrazují. Nemažte je z hlavy. Naopak! Vylepte si jejich fotky nad postel. Ať poslední, co vidíte před usnutím, a první po probuzení je tento důvod, proč jít dál.“

Petr Casanova

 

Zdroj: http://www.firstclass.cz