Anděl v převleku

13.12.2012 17:31

Mám moc ráda tento příběh podle skutečnosti. Příběh bezpodmínečné lásky, o síle a hloubce vlivu a vzoru v rodině.

Anděl v převleku

    "Nechtěla bych být tvoje dcera ani za všechny prachy na světě!" rozkřikla jsem se vztekle na svou macechu, když mě před opraváři oken představila jako svou dceru. Byl to jeden z mnoha konfliktů, kterými jsme procházely během mých středoškolských let. Vzdorné mládí a pocit nejistoty mě nutily dělat scény, utrhávat se na lidi a ubližovat jim ze strachu, že oni ublíží mně.

    Představte si rozvedenou ženu, která v Coloradu žije klidně se dvěma dětmi, tři a pět let, ale zamiluje se do muže a rozhodne se za ním odejít do Nového Mexika. Kvůli tomu musí prodat dům, vzdát se milovaného učitelského místa a soudit se s bývalým manželem, aby směla děti odvézt do jiného státu. Po tom všem ji čeká život se dvěma divokými puberťáky- mnou a mým bratrem- kteří ji považují za nepřítele a příčinu všech svých problémů. Když si sežene místo učitelky dějepisu na jejich střední škole, rozhlašují o ní mezi spolužáky, že je "mrcha". S neutuchající krutostí trápí její malé děti. Ztrapňují ji, urážejí a ignorují. Jak na to reaguje ona?

    Ryzí a bezpodmínečnou láskou. Mary Jo zřejmě instinktivně prosazovala zásady přísné lásky dávno předtím, než je všeobecně začali doporučovat i moudří psychologové. Určila pravidla. Večeře byla každý den v šest třicet přesně. Pokud to někdo nemohl stihnout, musel do šesti podat zprávu. Kromě rodinných večeří byly ještě rodinné večery a rodinné dovolené.

   Byla jsem zvyklá dělat si, co chci, přicházet a odcházet podle vlastní chuti. Mary Jo se však zajímala o můj program a s kým se kamarádím. Minimální požadavek na zdvořilost vyžadoval pozdrav při příchodu a odchodu. Snažila jsem se dokonce vyhnout i tomu, do domu jsem se s kamarády vplížila tiše a hned s nimi utíkala nahoru do svého pokoje. Mary Jo se však vždycky do minuty objevila. "Ahoj mládeži, já jsem Mary Jo, Alicina nevlastní maminka. Jak se jmenuješ ty?"

   Když si se mnou zkusila povídat, jen jsem něco vyštěkla a odešla. Když se mě pokusila obejmout, odstrčila jsem ji. Říkávala: "Vím, že to nemáš ráda, ale stejně tě budu objímat." Psávala mi dopisy a podepisovala je: "Mám tě ráda! Mary Jo." Vždycky jsem je roztrhala a naházela do odpadkového koše, kde je musela najít. V dalším dopise pak stálo: "Vím, že ho roztrháš, ale stejně tě mám ráda!" Mary Jo."

   V den mých šestnáctých narozenin jsme se s Mary Jo pohádaly, protože jsem rýpala do její dcerky. Poručila mi, ať jdu do svého pokoje. Zavolala jsem spolužákům, ať na mě počkají na rohu, a utekla jsem oknem. Domů jsem se vrátila kolem šesté a dlouho jsem bojovala se strachem, než jsem konečně otevřela dveře. Ale pak jsem zaslechla: "Překvapení!" Kolem stolu s pohoštěním a dárky sedělo šest mých kamarádek. Mary Jo naplánovala večírek a uvařila slavnostní večeři. Před kamarádkami se ke mně chovala jako k princezně. Cítila jsem se výjimečně a přitom děsně provinile. Když večírek skončil, Mary Jo mi řekla: "Všechno nejlepší k narozeninám. Mám tě ráda. A ty máš domácí vězení."

   Jednoho dne, když jsem míjela ložnici tatínka a Mary Jo, zaslechla jsem ji plakat. Už si nepamatuju, co říkala, ale týkalo se to mě. Svěřovala se, že neměla potuchy, jak to bude těžké. Kdybych tvrdila, že jsem rázem začala být hodná a přestala se s ní hádat, tak bych přeháněla, ale její bolest mě přiměla přiblížit se jí o další krok.

   Za většinu mého vzteku a pocitu křivdy mohl můj otec, všechno, co udělal dřív. V průběhu let mezi námi vyrostla hradba, Mary Jo často uvízla mezi námi dvěma. Časem jsem se naučila ji milovat a vážit si jí. Hned toho dne, kdy nám ji otec představil, jsem si říkala, jak je krásná. Dokonce jsem se jí jednou na rovinu zeptala: "Co pěkného na něm vidíš?" Vyprávěla mi o tatínkovi hezké věci, které jsem se zoufale snažila zapomenout, abycho ho mohla dát nenávidět. Nakonec jsem se od Mary Jo naučila smířlivosti a odpuštění; hradbu mezi mnou a tatínkem překlenul most.

   Kdykoliv jsem si zavařila průšvih, Mary Jo moje jednání řešila bez okolků. Sdělila mi, co jsem udělala špatně a jaký bude trest. Nijak dramaticky nevyváděla, jen dala jasně najevo, co tolerovat bude a co ne. A při tom všem mi ještě stačila soustavně a nenápadně budovat sebevědomí tím, že trousila poznámky jako: "Měla bys na víc" a "Od někoho jako ty bych to vážně nečekala" nebo "To chceš dělat problémy donekonečna?"Nezačneš se chovat dospěle?" Po kázání, která mi držela Mary Jo, jsem vždycky napřímila ramena a jako bych povyrostla.

   Mnohem důležitější než způsobe, jakým zvládala moje neomalené zlobení a schválnosti, byl fakt, že mě naučila pozitivním alternativám chování a seznámila mě s prostými věcmi, které přispívají k pohodovému životnímu stylu. Možná že společné hraní karet, vaření a rodinné večeře někomu připadají jako maličkost, ale pro mě znamenaly injekce radosti a sebeúcty. Byl to lék na nemoc, která se klidně mohla vléct celý život.

   Jeden z nejúčinějších léků, jaký jsem kdy vyzkoušela, bylo běhání. To byl také dárek od Mary Jo. Toho dne, kdy se vdala za mého otce, se zúčastnila závodu na deset mil. Já sama jsem nikdy neběhala, ale usoudila jsem, že když to dokáže ona, tak já jakbysmet. Skoro polovinu vzdálenosti jsem jen ušla, a neuběhla, ale to byl začátek. Od toho dne jsem uběhla a vyhrála bezpočet závodů. S Mary Jo jsme společně běhávaly po horách i v okolí našeho domova. Předstírala jsem, že je mi úplně ukradené, jestli Mary Jo přijde na můj závod nebo ne, a pokud se ukázala, ignorovala jsem ji jako nevychovaný spratek. Občas jsem jí o závodu ani neřekla, ale ona se o něm vždycky dozvěděla prostřednictvím školy. Před závodem jsem se vždycky rozhlédla po divácích, a pokud jsem mezi nimi zahlédla její tvář, zaplavila mě útěcha, i když bych to nikomu nepřiznala.

   Tvrdit, že Mary Jo mi změnila život k lepšímu, to by bylo podcenění situace. Znamenala pro mě absolutní zvrat, sloužila mi jako vzor, fungovala jako matka i kamarádka. Naučila mě, co je rodina, a díky ní mám zásobu svých nejšťastnějších vzpomínek. Z každého svátku udělala velkolepou oslavu. Darovala mi běhání, jež mi zajistilo sílu, vnitřní mír a soukromí; z domova udělala místo, kde jsem se mohla citově rozvíjet, plakat se i smát, poznávat vlastní duši. Naučila mě vystupování a jednání, jež mi později umožnilo vyniknout v zaměstnání i v soukromém životě.

  Ale co bylo nejdůležitější, Mary Jo mě naučila, co je láska.

   Ukázala mi, že láska léčí, že láska je moudrá a mění lidi od základu. Dnes jsem hrdá, že Mary Jo se ke mě hlásí jako ke své dceři a že já mám tu čest ji považovat za svou maminku a přítelkyni.

~~ Alice Lundy Blum

Zdroj: kniha Slepičí polévka pro matku a dceru, Jack Canfield

Zpět